Biofilmové čistírny
Do biofilmových čistíren lze zařadit především dva poměrně běžné typy čistíren. Jedním, který se ale používá spíše ve větších instalacích, než jsou domovní čistírny, je biofiltr. Jedná se o skrápěnou kolonu naplněnou materiálem s velkým povrchem. Dříve to bývalo například kamení, pak se prosadily nařezané husí krky a v současné době jsou to různé blokové, někdy též nazývané jako orientované, náplně. Ať už je náplň jakákoli, měla by být porostlá biomasou mikroorganismů a měla by být skrápěna odpadní vodou a také by měl být zajištěn přístup vzduchu pro správnou funkci mikroorganismů. To se obvykle děje tak, že je náplň svrchu skrápěna odpadní vodou, která protéká v tenké vrstvě po náplni, kterou současně proudí vzduch a dodává mikroorganismům potřebný kyslík. Tyto biologické filtry jsou vhodné spíše pro menší sídla, která produkují velmi zředěné odpadní vody.
Pro domácí použití se podstatně častěji objevují reaktory biodiskové. Princip je v podstatě stejný. Hlavní rozdíl je v provedení celého reaktoru. Ten se obvykle skládá z válce, nebo systému disků, případně klecí s náplní o vysokém povrchu, který je svou spodní cca 1/5 ponořen v odpadní vodě. Klíčové je, že se válec otáčí a dochází ke smáčení jeho povrchu v odpadní vodě. Povrch biodisku je, stejně jako u biofiltru, pokryt vrstvou mikrooroganismů, které jsou vyživovány z odpadní vody a při průchodu vzduchem získávají kyslík, který jim umožňuje oxidovat znečištění v odpadní vodě na oxid uhličitý a vodu (co se biochemie vlastního čištění týče, je proces prakticky stejný jako u aktivační čistírny).
V rovnovážném stavu dochází k postupnému odumírání biofilmu a jeho nahrazování novým. Proto za biofiltry bývají osazeny dosazovací nádrže a biodiskové reaktory jsou často umístěny tak, že odumřelý biofilm odpadá do štěrbinové nádrže, kde je následně anaerobně degradován. Velmi často je biofilmový reaktor kombinován s předřazeným anaerobním stupněm – obvykle septik, nebo štěrbinová nádrž, kde dochází k sedimentaci a degradaci významného podílu nerozpuštěných látek, a také ke snížení zatížení vlastního biologického reaktoru. Ten není vhodný pro vysoce koncentrované odpadní vody, jako jsou čistě splaškové odpadní vody nebo koncentrované vody z průmyslu. Pak dochází k nadměrnému růstu biofilmu, což může vyústit v jeho nadměrný, nebo nerovnoměrný růst, zahnívání, vznik mrtvých zón a podobně.
Biofilmové čistírny nedosahují obvykle účinnosti čistíren aktivačních. Na rozdíl od většiny vegetačních čistíren nebo čistíren anaerobních, mohou, kromě organických látek, velice efektivně odstraňovat i dusík, nebo alespoň oxidovat amoniak na dusičnany (tzv. nitrifikace). Míra odstranění fosforu je obvykle nízká, lze ji ale zvýšit instalování srážení fosforu pomocí železitých nebo hlinitých solí.
Jak se o konkrétní čistírny starat a jak řešit nejběžnější problémy je popsáno v samostatných článcích: